Popeleční středa
Z cyklu MASOPUST SA KRÁTÍ...
Pomni, člověče, že jsi prach a v prach se obrátíš.
Popeleční či Škaredou středou začalo dlouhé 40-ti denní období velikonočního postu. Z bujarého veselí se život našich předků vrátil k běžné podobě posílené rozjímáním, modlitbami a přípravou na největší křesťanské svátky – Velikonoce. V únoru a mnohdy i v březnu byly pole a zahrady ještě přikryty vrstvou sněhu a tak se práce odehrávala převážně okolo a uvnitř chalupy.
Předvelikonoční půst původně začínal až v šestou neděli před Velikonocemi. Protože však neděle nebyly chápány jako postní den, byl první postní den tohoto období přesunut na středu. A proč se tato středa nazývá Popeleční?
Při mších kněz věřícím uděloval na čelo znamení kříže popelem. Přijetím popelce člověk přiznává svou pomíjivost a odhodlání zříci se všeho zlého. Popel se k těmto účelům získával ze spálených ratolestí a květů svěcených na Květnou neděli předchozího roku.
Jiné využití měly pro obyčejný popel hospodyně. Drhly s ním nádobí, které bylo třeba po masopustu očistit od všech mastnot.
Po mších se sousedé ještě naposledy zastavili v hospodě, kde popili kořalku a snědli pučálku. V některých rodinách se loučili s masopustem až v tuto středu, kdy posledním tučným jídlem bývala snídaně s mastnými rohlíky zapíjenými zrnkovou kávou a mlékem.
Dodržování postních pravidel bylo v rodinách různé. Obecně se za nejpřísnější postní dny považovaly středy, pátky a někde i soboty. V jiné dny se mohlo jíst i maso. Doporučovalo se maso bílé, toho však na dědinách mnoho nebylo. Živočišné tuky se nahrazovaly rostlinnými – lněným nebo bukvicovým.
